Golfistka Klára Spilková: Už lépe zvládám, i když se mi nedaří. Jsem vděčná za to, co mám
S úspěšnou mladou českou golfistkou, která boduje za mořem, o udržitelnosti, o mindfulness i o tom, co by ji bavilo, kdyby nehrála golf..
Profesionální golfistka Klára Spilková letos musela kvůli přetrvávající únavě a vyčerpání po náročných měsících v USA strávit nějakou dobu v klidu bez golfu. Během odpočinku si našla chvíli na povídání o životě, o významu spolupráce a síle okamžiku. A také třeba o vztahu jednotlivých generací a národností k životnímu prostředí.
Procestovala jsi kus světa, takže máš možnost srovnávat jednotlivé přístupy k prostředí a udržitelnosti. Promítají se nějak do chování diváků či pořadatelů golfových turnajů?
Většinou už máme na hřišti všechno připraveno od A až do Z. Standard je dost podobný, ale například v Americe pořád dostáváme plastové kelímky i PET láhve… Už jsem na to mockrát myslela. Nosím si sice vlastní láhev s pitím, ale na hřišti to prostě nejde, musíš si vzít, co ti dají.
A nikdy to neměli nějak chytře zvládnuto?
Na některých hřištích už jsou k dispozici třeba pítka. To je určitě ekologičtější. Ale bude se to muset řešit obecně, to je nevyhnutelné. Teď v Americe už jsem viděla rozdíly. Na severu plasty více omezují na veřejných místech, v restauracích a podobně. Ale pořád na turnajích dostáváš třeba plastový příbor. Tak jsem si pořídila cestovní a stále ho nosím v kabelce s sebou.
Takže i vnímáš, že je s tím třeba něco dělat?
Já jsem vůči tomu asi trochu citlivější. Ale samozřejmě si uvědomuji, že jsem v této oblasti taky někdy líná. Ono tam, kde před touto problematikou obecně zavírají oči, tě to časem pohltí. V Americe třeba vůbec neřeší plastové tašky, ve většině obchodů do nich dostaneš každý nákup. Nemůžu samozřejmě říct, že je to takto všude, ale ve větších městech to lidé víceméně házejí za hlavu.
Vidíš v přístupu k udržitelnosti i nějaké generační rozdíly?
Mladá generace to podle mě vnímá víc třeba díky sociálním sítím. Ty unesou i videa, která by jinde být nemohla. Jinak žádné velké generační rozdíly nevidím. Často sleduji National Geographic, znám fotografy, polárníky a někdy jsem z toho smutná, ale vrací mě to na zem. K pochopení, že tady nejsme na planetě sami. Že jsme součástí hrozně bohaté přírody a není dobré se nadřazovat nad žádný druh, jsme jen součástí celku. Podle mě nejdůležitější je to uvidět, připustit si, že máme problém. Taky nedělám úplně všechno, co bych mohla. Nenosím si třeba látkový pytlík, když jdu koupit zeleninu. Ale aspoň si každý kupovaný druh nedávám do vlastního sáčku – prostě mi stačí jeden na všechno – a pak ho doma ještě k něčemu využiji. Chce to zkrátka začít aspoň malou změnou.
A rozdíly u nás a v zahraničí?
Můžu srovnávat hlavně s USA. A v tom případě jsme na tom u nás mnohem lépe. Američanům chybí to konzumní uvědomění, že stačí jedno tričko nebo že nemusíme kupovat a pak vyhazovat tolik jídla… Ale myslím, že ta změna se už děje i tam, což je fajn.
A mám ještě jednu zkušenost. Byla jsem tak před pěti lety – to jsem to ještě tak moc nevnímala – v Amsterdamu a chtěla jsem po skončení pobytu v hotelu vytisknout na recepci kopii účtenky. A to jsem tedy toho pracovníka doslova rozhořčila, že po něm chci takové plýtvání. Když nad tím dnes přemýšlím, tak to byl možná ten první impuls, kdy mi došlo, že s naším konzumním způsobem života něco není dobře.
Dokážeš si představit, že bys jezdila elektroautem už teď, když na to není infrastruktura připravená, aby to bylo stejně komfortní jako jízdy běžným autem se spalovacím motorem?
Upřímně, představit si to nedokážu, ale dokud člověk něco nezkusí, tak neví. My lidé jsme oproti jiným živočichům hrozně přizpůsobiví měnícímu se prostředí. Ale už dnes jde i bez infrastruktury přemýšlet ekologicky a taky ekonomicky. Třeba když chceš do centra, nemusíš jet pokaždé autem, existuje tramvaj, metro, kolo…
Golf je sport, který patří k těm nejvíce otevřeným přírodě, krajině. Hrálo to někdy roli ve tvém rozhodnutí u tohoto sportu zůstat? Ovlivňuje tě to nějak? Pociťuješ větší svobodu, volnost než třeba při halových sportech?
Přiznávám, že jak tě vtáhne soutěž, to soustředění, tak člověk nemá moc možnost to vnímat. Takže když si chci užít přírodu, vyrazím do lesa. Krajinu kolem resortu vnímám spíš esteticky – když například hrajeme na krásném hřišti, jako třeba naposledy v Seattlu. To pak nejde si nevšimnout. Ale jak to jdeš už poněkolikáté, tak už to přestáváš vnímat. Potom je pro mě větší relax jít se prostě projít nebo si zaběhat. Ovšem musím jít sama…
À propos sama… Jak zvládáš sama cestovat?
Jezdím sama a vyhovuje mi to. A ubytování často sdílím u známých nebo bydlíme u různých rodin, které jsou spojeny s golfem – rodiny hráčů nebo dobrovolníci. To je obrovská zkušenost, oni se o své svěřence velice ochotně starají, udělají pro tebe první poslední. A když se vracíš bydlet ke stejným lidem, pak máš ve Státech prostě „svoji rodinu“. Navíc mi ten způsob umožňuje být víc samostatná.
Vrcholový sport obecně vyžaduje vlastnosti jako soustředěnost na výkon a cíl, trpělivost, vytrvalost, odhodlání hodně dřít a schopnost umět zpracovat jak kladný, tak negativní výsledek. Jak jsi na tom? Vycházejí u tebe tyto povahové rysy z podstaty osobnosti, nebo ses tomu všemu musela učit?
U sportu se tyto obecně lidské vlastnosti projevují intenzivněji. Velká výhoda je, když se sama dobře znáš, a ať uděláš cokoli, tak víš, že jdeš tou správnou cestou. Třeba když vyhráváš, je dobré stát pořád nohama na zemi, protože je ti jasné, že to takto nebude věčně. Ale platí to i opačně – když se ti nedaří, víš, že to zase pomine. To znamená nepřemýšlet pořád nad tím, že jsi v nějakém průšvihu, nic si moc nebrat… U mě je to o změnách, neměla jsem je nikdy ráda. A teď mi je život valí. Asi proto, abych se je naučila lépe přijímat.
A co pro tebe bylo nejtěžší?
Pro mě jsou náročné jakékoli změny v týmu. S každým navážu úzký vztah a nedokážu oddělovat přátelství a práci. Potom také hůř snáším stěhování. Navíc mám ráda zázemí, pocit domova, což v Americe pochopitelně nemám. Proto jsem si tam našla krásné místo, a když mi není nejlíp, tak se tam vracím. A jsme opět u té přizpůsobivosti lidských tvorů: takže moře, jiné podnebí nebo že si nejde zajít jen tak večer sednout do parku a bavit se. A to se v Americe fakt neděje. Ale i na to všechno se dá zvyknout. Mně se i tak v Sarasotě líbí a je mi příjemné i to, že tam žijí převážně starší lidé, kteří se tam usadili na důchod, takže pohodička, jóga, klid…
Ve finále je u golfu samozřejmě rozhodující práce jedince, nicméně je to týmový sport v tom, že potřebuje nějaké zázemí a podporu. Do jaké míry záleží tvůj sportovní úspěch na tom, jaké lidi si kolem sebe vybereš do týmu?
Má to na výsledku obrovský podíl. Lidé v týmu jsou strašně důležití. Ale i z té strany, že když ti třeba něco nefunguje a v týmu dojde k výměně, tak ta nová krev dá fungování celku jakoby novou šťávu. Každý nově příchozí člen může do týmu vnést něco nového.
Jak moc by bylo pro tebe těžké, kdybys musela z nějakého důvodu náhle změnit sport? Byl by volbou opět nějaký individuální? Nebo si dokážeš představit sebe jako řadovou členku nějakého družstva?
Kdybych musela skončit s golfem, chtěla bych dělat něco kreativního, to teď trochu postrádám. A současně bych chtěla pracovat s lidmi. Golf je pořád jen o tobě, rozhoduješ se sama za sebe. A musíš se spolehnout na intuici. Pro mě bylo vždycky těžké řídit se instinktem, to se právě teď učím. Takže z tohoto hlediska by mě docela zajímalo, jak to chodí v nějakém týmu a jak bych v něm fungovala já. A nemuselo by to být ani ve sportu. Mám ráda focení, když jsem přítomná v tom okamžiku. To mi občas chybí.
Co ti chybí? To tvoření, nebo to užívání si přítomného okamžiku?
Řekla bych užívat si přítomnost přes to tvoření... I když bych si vlastně chtěla užívat přítomnost přes cokoli.
A máš nějakou takovou chvilku jen pro sebe?
Právě třeba když jdu do toho lesa, to člověk zpomalí… Letos jsem žila až tak hekticky, že jsem neměla čas na nic jiného než na sport nebo na spánek. V Sarasotě jsem se snažila udělat si aspoň trochu volno, chodila jsem na pláž nebo na jógu, ale pořád jsem byla ve stresu, že za týden je další turnaj.
Naladit se v klidu a přírodě jde samo, ale v náročném období, kdy plníme nějaký úkol, v práci, sportu nebo životě, to už jde hůř. Máš nějakou fintu, jak přijít blíž sama k sobě?
Mám to hodně spojeno přes tu zemi, cítím určité uzemnění. Je to takové to uvědomění si, že tu jsem, tady na planetě. A pak stačí nádech a výdech a hned je mi líp. A co se týče sportu… Vždycky jsem si hodně vyčítala, když jsem něco kazila. Teď, jak si procházím některými zkouškami, jak to ze sebe dostávám, ten vztek a smutek, umím se vrátit trochu víc k sobě, tak se to nějak děje. Vlastně nad tím ani moc nepřemýšlím, jen chodím po hřišti a jsem na sebe zkrátka hodnější.
Máš tedy nějaký fígl, jak se srovnat, když se nedaří?
Právě to uzemnění na mě dobře působí. To vědomí, že mám co jíst, kde spát, mám k dispozici krásné auto a ve 24 letech jsem procestovala půl zeměkoule… S tím souvisí i to, že můžu vidět, jak žijí lidé jinde ve světě a že ne každý má takové štěstí jako já. Vědět, že mám dost, nechtít pořád jen víc. Být vděčná za to, co je a co mám.
Švédská automobilka je tvým partnerem už devátý rok. Co ty a Volvo po tolika letech?
To se mě nemusíš ptát, stále je to srdeční záležitost. Za tu dobu, co s Volvem spolupracuji, což je vlastně po celou moji profesionální kariéru, jsem vystřídala už několik modelů. Teď jezdím s perleťově bílou XC60. Motor D5, pohon na všechna čtyři, automat… Pro mě ideál. Nejdřív pro mě byly – kromě vzhledu samozřejmě – primární super komfort a bezpečnost. Postupem času ale začínám víc vnímat i další stránky, třeba to, že Volvo skutečně usiluje o udržitelnost a že jde cestou společenské odpovědnosti. V tom vidím specifickou kvalitu a typický duch této značky. Ten přesah, který mě přitahuje.
A ty zkoušky, o kterých jsi mluvila, zvládáš?
Teď zlobí trochu zdraví, delší dobu se cítím unavená, zpomaluje mě to na hřišti… Ale já jsem si vždycky přála hrát golf a být šťastná a to se mi teď, myslím, děje. A já jsem za to vděčná. Z mého pohledu se mi letos moc nedařilo, neudělala jsem moc cutů, což je pro mě hodně těžké, ale i to mě učí se z toho rychle sebrat a uvědomit si to. Dřív jsem se z toho dostávala třeba týden, teď se z toho do rána vyspím a je mi fajn.
A co léto? Mělas nebo ještě budeš mít čas aspoň na chvíli vypnout?
Letos jsem se dostala na LPGA tour, tak jsem od ledna nepřetržitě cestovala a hrála turnaje. A k tomu stěhování do USA… Takže teď si užívám léto v Česku. Bohužel jsem kvůli zdravotnímu stavu byla nakonec nucena protáhnout svoje volno víc, než jsem plánovala. Za pár týdnů bych se už ale chtěla vrátit zpátky do Ameriky a pokračovat v turnajích. Ještě strávím pár dnů dovolené v Itálii a po návratu, než se vydám zase přes oceán, mě hned čekají další tréninky.
