Volvo XC40 T3: Severský základ

Volva mě jako jednoho z mála lidí v redakci vždycky docela míjela. Víte co, ve svém věku se na každodenní klid, pohodu a zen (na rozdíl od Hamstera, Matěje, Kubajze a Zlokočky) ještě tak docela necítím a rád trpím. Se staršími Volvy jsem měl zkušenost jen a pouze v podobě naftové 740 a 850, které se se mnou někdo snažil vyhandlovat za jistý luxusní sedan. A z těch novějších jsem měl možnost zkusit V90 a XC60, které měl Matěj a nechal mě v nich chvíli povozit. Proč jsem se tedy rozhodl vzít si XC40 a ještě k tomu s tříválcem?

Odpověď se víceméně nabízí už v otázce, může za to hlavně ten tříválec, na který jsem byl vážně hodně zvědavý. Jeden a půl litrový tříválec s turbem v ‚kompaktním‘ SUV? A ještě k tomu s minimem příplatků? Podle mého názoru ideální zkouška toho, jestli obstojí nejenom motor, ale i auto. Pozlátko příplatkové výbavy totiž často nějaké ty nedostatky zakryje. Dost bylo řečí, pojďme testovat.

Pojďme si raději sednout dovnitř. Díky tomu, že testovaná XC40 neoplývá žádnou zvláštní výbavou, tak se vevnitř nedočkáme žádných výrazných barev, ani speciálních čalounění, ale zároveň se v něm nedočkáme pocitu ‚chudého příbuzného‘, který by se dal očekávat. Přístrojový štít je plně digitální a díky možnostem přizpůsobení jeho zobrazení si zaslouží velkou pochvalu. Stejně tak zaslouží pochvalu i velký displej, který kromě ovládání hudby slouží i k nastavení klimatizace. Díky jednoduchosti zobrazení a ovládání člověk brzo zapomene na nějaké točení kolečky, či táhly. Tohle se vážně povedlo. Mimo displejů je povedený i zbytek interiéru. Tolik odkládacích prostorů, které se dají doopravdy použít a nejsou dobré jen na fotky do katalogu, to se jen tak nevidí. Stejně tak i sedačky jsou dostatečně pohodlné i na delší cesty. A věřte tomu, že moje přelomená páteř v tomhle nastavuje laťku celkem vysoko.

K pohodlným sedačkám dobře ladí i nastavení podvozku. Ten je hodně komfortní a dovoluje autu se přecejen trochu naklánět, působí ale dostatečně sebejistě. Kdo by ale hledal za volantem XC40 zábavu, ten by byl bláhový. K tomu to auto přece není…

Zásadní kapitolou tohoto testu by, vzhledem k tomu, že XC40 už řádně otestoval Hamster, měl být motor. Tříválec o objemu 1,5 litrů totiž debutuje právě v tomto ‚malém‘ SUV. Oproti čtyřválci T4 mu chybí přesně 34 koní, 35 Nm a jeden válec. A ten jeden válec myslím doslova. Ve Volvu prostě vzali blok z T4, uřízli jeden válec, přidali nějaké to vyvážení, aby to sebou neházelo, a ladili. Fakt. Vrtání i zdvih jsou stejné. Trochu mi to zavání metodou ŽáVeS, ale výsledek je až obdivuhodný. Rozhodně jsem neměl pocit, že by oněch 156 koní bylo málo. Jasně, čím víc, tím víc, ale tohle je dostačující. Ve Volvu mi dokonce tvrdili, že tříváleček moc pěkně zrychluje pořád a dech mu dojde až někde u stoosmdesáti kilometrů za hodinu. Jejich tvrzení jsem si na ehm… německé dálnici ověřil a vážně je to tak. Dokonce to ani netrvá moc dlouho. Na takový motorek a takový kus auta vážně docela pěkné. I navzdory kombinaci pouze silně městského a dálničního provozu nelezla spotřeba do pekelných výšin a ustálila se na sedmi litrech.

Verdikt

Kdybych měl shrnout, jaká je XC40, pak by stačilo vypůjčit si shrnutí od kolegy Křečka a bylo by řečeno vše potřebné. XC40 je vážně povedená a i přesto, že nepatří do druhu aut, která by byla mou krevní skupinou, tak jsem si ten týden s ní neskutečně užil. Pochopil jsem, co na tom všichni v redakci vidí a že i mně se líbí jezdit autem, které pro mě bude jako vlastní kapsle, či zenová zahrádka, ve které na mě nic zvenku nemůže. Tomu nahrávají všechny bezpečnostní prvky, které jsou v případě Volva vždy absolutním základem a takovou funkčnost protikolizního systému jsem i nevolky otestoval, když se mi v Brně rozhodla nedát přednost dodávka. Funguje vážně dobře. Takže si prostě sednete, pustíte Arctic Monkeys nebo Kat… no počkat, do mých hudebních guilty pleasures zabíhat nebudeme. Prostě si sednete, pustíte si svou oblíbenou hudbu a budete se mít dobře, dokud nedorazíte tam, kam potřebujete, ať už je to Plzeň nebo práce. Pokud jsou všechna Volva taková, pak prostě smekám.